První vycházka k vodě v roce 2011
Druhý lednový víkend nás počasí velmi mile překvapilo svou přívětivější tváří, a tak nedalo moc času sám sebe přesvědčit, že je na čase po třech týdnech oprášit svůj vláčkařský vercajk a 
vyrazit s ním k vodě již v novém roce. Teploměr ukazoval krásných pět stupňů nad nulou a venku bylo jako na jaře. Ještě než jsem začal s přípravou, tak mi volá kamarád Robert, že pojedeme spolu. Rozhodovat se kam naše kroky zavítají, nebyl velký problém, jelikož v tomto ročním období toho moc na výběr není. Pokud vynechám soukromé revíry, které jsou beztak zamrzlé, a chytat by jsme mohli leda tak na dírkách, zbýval nám jen úsek Vltavy, kde je možné vláčet celoročně. V nedělní poledne jsme tedy vyrazili směr Vltava, za naši první letošní vláčkou. V tomto čase byl provoz na silnicích velmi slabý a tak jsme za pouhých čtyřicet minut již stáli na částečně zasněženém a kusy ledu pokrytém Vltavském břehu. Občas na nás vykouklo i sluníčko a mi již přehrabujeme své po minulé sezóně prořídlé krabičky s nástrahami, které jsme ještě nestačili řádně doplnit. Stále však je z čeho vybírat a tak je dílem okamžiku jejich připnutí ke karabince.
„A je to tady“ , první letošní nához a guma na druhém konci udice již letí do studené vltavské vody. V tomto úseku je voda poměrně čistá, ale tání se zde projevilo celkem silným proudem. To nám však nemůže kazit radost z tohoto krásného požitku a mrskáme vodu jako o život. Při navíjení se porozhlížím po okolí a hle, na druhém břehu zahlédnu také vláčkaře. „ Tak vidím že nejsme jediný šílenci“ říkám Robertovi a rukou ukazuju na druhý břeh, kde mrská vodu náš vláčkařský kolega. Došli jsme ke krásnému místu, kde byl asi padesátimetrový úsek jen mírně proudný a na naši rybařinu jako stvořený. Házíme a střídáme nástrahy jako o život. Mikrotwistery, rippery, kopyta i woblery pleskají o hladinu, avšak k naši nelibosti, bez jediného kontaktu s nástrahou. Kdybychom v čisté vodě alespoň zahlédli malého okounka, jak jen sleduje naši nástrahu, určitě by nás to nabudilo. Opak však byl pravdou, a po dvou hodinách pobíhání po břehu a mrskání hladiny nástrahami, se nestalo vůbec nic. Ani vázka, která by na sekundu zastavila mou nástrahu a následně přes pletenku a prut mi byť jen na okamžik dala malinkou naději kontaktu. Prošli jsme asi dvěstěmetrový úsek tam a zpátky, bohužel jak jsem již psal bez jediné rybičky, ale to nás nemohlo zlomit. Důležité je že jsme strávili velice krásné odpoledne v přírodě, byť to bylo na okraji metropole. Už se velice těším na další vycházku s vláčákem a doufám, že mi to počasí dovolí co nejdříve.
Kaudik
vyrazit s ním k vodě již v novém roce. Teploměr ukazoval krásných pět stupňů nad nulou a venku bylo jako na jaře. Ještě než jsem začal s přípravou, tak mi volá kamarád Robert, že pojedeme spolu. Rozhodovat se kam naše kroky zavítají, nebyl velký problém, jelikož v tomto ročním období toho moc na výběr není. Pokud vynechám soukromé revíry, které jsou beztak zamrzlé, a chytat by jsme mohli leda tak na dírkách, zbýval nám jen úsek Vltavy, kde je možné vláčet celoročně. V nedělní poledne jsme tedy vyrazili směr Vltava, za naši první letošní vláčkou. V tomto čase byl provoz na silnicích velmi slabý a tak jsme za pouhých čtyřicet minut již stáli na částečně zasněženém a kusy ledu pokrytém Vltavském břehu. Občas na nás vykouklo i sluníčko a mi již přehrabujeme své po minulé sezóně prořídlé krabičky s nástrahami, které jsme ještě nestačili řádně doplnit. Stále však je z čeho vybírat a tak je dílem okamžiku jejich připnutí ke karabince.„A je to tady“ , první letošní nához a guma na druhém konci udice již letí do studené vltavské vody. V tomto úseku je voda poměrně čistá, ale tání se zde projevilo celkem silným proudem. To nám však nemůže kazit radost z tohoto krásného požitku a mrskáme vodu jako o život. Při navíjení se porozhlížím po okolí a hle, na druhém břehu zahlédnu také vláčkaře. „ Tak vidím že nejsme jediný šílenci“ říkám Robertovi a rukou ukazuju na druhý břeh, kde mrská vodu náš vláčkařský kolega. Došli jsme ke krásnému místu, kde byl asi padesátimetrový úsek jen mírně proudný a na naši rybařinu jako stvořený. Házíme a střídáme nástrahy jako o život. Mikrotwistery, rippery, kopyta i woblery pleskají o hladinu, avšak k naši nelibosti, bez jediného kontaktu s nástrahou. Kdybychom v čisté vodě alespoň zahlédli malého okounka, jak jen sleduje naši nástrahu, určitě by nás to nabudilo. Opak však byl pravdou, a po dvou hodinách pobíhání po břehu a mrskání hladiny nástrahami, se nestalo vůbec nic. Ani vázka, která by na sekundu zastavila mou nástrahu a následně přes pletenku a prut mi byť jen na okamžik dala malinkou naději kontaktu. Prošli jsme asi dvěstěmetrový úsek tam a zpátky, bohužel jak jsem již psal bez jediné rybičky, ale to nás nemohlo zlomit. Důležité je že jsme strávili velice krásné odpoledne v přírodě, byť to bylo na okraji metropole. Už se velice těším na další vycházku s vláčákem a doufám, že mi to počasí dovolí co nejdříve.
Kaudik